Polyvagální teorie ukazuje, že pocit bezpečí není myšlenka, ale stav nervového systému.
A právě od něj se odvíjí, jak jsme schopni být s druhými – i sami se sebou.

🎧 Poslechněte si nový audiočlánek o tom, jak tělo řídí naše vztahy, reakce i uzdravení.

Mgr. Marie Magdala Hluško

Abstrakt:

Polyvagální teorie Stephena Porgese přináší neurofyziologický rámec pro pochopení lidského chování, emocí a vztahové regulace. Článek shrnuje klíčové principy teorie, hierarchii autonomních stavů a praktické souvislosti pro psychoterapii, práci s dětmi a pěstounskou péči. Ukazuje, že fyziologický stav těla určuje naši schopnost vnímat, reagovat a být ve vztahu. Aplikace teorie v klinické a sociálně-psychologické praxi umožňuje citlivější přístup k traumatu, koregulaci a seberegulaci, a tím přispívá k rozvoji odolnosti, empatie a zdravého vztahového fungování.

Klíčová slova:

Polyvagální teorie, bloudivý nerv, trauma, koregulace, seberegulace, vztahová vazba, neurocepce, ventrální vagus.

Úvod

Polyvagální teorie (PVT), kterou vyvinul neurovědec Dr. Stephen W. Porges (1994, 1995), přináší nový způsob, jak rozumět tomu, proč se v určitých situacích cítíme klidní, propojení a otevření — zatímco jindy zcela ztuhneme, stáhneme se nebo jednáme impulzivně. Porges poukázal na to, že autonomní nervový systém (ANS) není jen o jednoduché rovnováze mezi "zrychlením" (sympatikus) a "brzděním" (parasympatikus), ale že funguje hierarchicky a obsahuje tři vývojově odlišné okruhy, které se aktivují podle míry vnímaného bezpečí či ohrožení (Porges, 2011).

Tento model se stal základem pro novodobé pojetí práce s traumatem, stresovou reakcí i vztahovou vazbou. Pomáhá terapeutům, rodičům i samotným klientům pochopit, že chování člověka je především fyziologickou odpovědí těla na (ne)bezpečí, nikoliv morálním či charakterovým selháním.

Tři autonomní stavy: hierarchie reakcí

1. Sociální zapojení – ventrální vagus

Stav: Bezpečí, klid, otevřenost.
Neurofyziologie: Aktivní myelinizovaná ventrální větev bloudivého nervu (nucleus ambiguus).
Funkce: Umožňuje sociální interakci, empatii, hravost a kognitivní flexibilitu.
Projevy: Klidný dech, měkký hlas, přirozený oční kontakt, schopnost naslouchat.

2. Boj nebo útěk – sympatický systém

Stav: Vnímání nebezpečí.
Neurofyziologie: Aktivace sympatiku (SNS).
Funkce: Mobilizace organismu k akci — "bojuj, nebo uteč".
Projevy: Zrychlený tep, mělké dýchání, napětí, podrážděnost, úzkost.

3. Vypnutí / zamrznutí – dorzální vagus

Stav: Extrémní ohrožení.
Neurofyziologie: Aktivní nemyelinizovaná dorzální větev bloudivého nervu (z dorzálního motorického jádra).
Funkce: Poslední obranný mechanismus — "předstíraná smrt", kolaps, disociace.
Projevy: Pomalý tep, nízký tlak, necitlivost, odpojení od těla a emocí.

Klíčové principy polyvagální teorie neurocepce

Porges (2004) zavedl pojem neurocepce – nevědomý proces, jímž náš nervový systém vyhodnocuje, zda je prostředí bezpečné, nebezpečné, nebo život ohrožující. Děje se to bez zapojení mysli – prostřednictvím tělesných senzorů, které snímají mimiku, tón hlasu, rytmus pohybů či napětí v prostoru.

Koregulace

Lidská nervová soustava je relační – potřebujeme druhé lidi, abychom se uklidnili. Koregulace znamená, že ventrální stav jednoho člověka může pomoci druhému vrátit se z aktivace či zamrznutí.

Primát fyziologie

Polyvagální teorie obrací tradiční pohled: naše emoce a myšlenky vycházejí ze stavu těla, nikoliv naopak. Když jsme v bezpečí, máme přístup k racionálnímu uvažování a empatii; když jsme v ohrožení, mozek přepíná do režimů přežití.

Polyvagální teorie v kontextu traumatu a vztahové vazby

Vývojové trauma a narušený attachment často znamenají, že dítě vyrůstá v prostředí, kde nezažívá dostatek ventrální aktivace – tedy klid, předvídatelnost, přijetí. Nervový systém si pak zvykne být trvale v pohotovosti nebo se naučí odpojovat. To vysvětluje, proč se traumatizované děti nebo dospělí někdy chovají "nepřiměřeně" – jejich reakce není volbou, ale autonomní strategií přežití.

Praktické implikace a cvičení

Jak se zklidnit přes tělo

• Dech 4–6: nádech na 4, výdech na 6 sekund – aktivuje ventrální vagus.

• Kontakt: položit si ruku na hrudník nebo obejmout sebe či blízkého.

• Hlas: mluvit pomalu, zpívat, broukat – vibrace hlasivek působí na bloudivý nerv.

• Pohled: všímat si barev, tvarů, světla – přepíná mozek z přežívání do přítomnosti.

Polyvagální teorie: terapeutické a aplikační souvislosti

Polyvagální teorie v psychoterapii a poradenství

Polyvagální teorie se stala významným mostem mezi neurovědami, psychoterapií a poradenstvím. Její přínos spočívá v tom, že umožňuje terapeutům chápat klientovy projevy nikoliv jako patologické, ale jako adaptivní odpovědi nervového systému, který se snaží zajistit přežití (Porges, 2011). Z této perspektivy se mění terapeutický postoj – cílem není potlačit symptomy, ale pomoci klientovi obnovit pocit bezpečí a přístup k ventrálnímu stavu.

Deb Dana (2018) navazuje na Porgese a popisuje, že práce s klientem začíná vytvořením prostředí, které umožní nervovému systému znovu pocítit důvěru. Terapeut v tomto smyslu není jen svědek, ale i regulátor – svým hlasem, rytmem řeči, mimikou a držením těla vysílá signály bezpečí. Tento proces, nazývaný koregulace, představuje základní neurobiologický nástroj terapie (Dana, 2021).

Pat Ogden (2015) a Peter Levine (2010) přinášejí přístup "bottom-up", který staví na tom, že tělo si pamatuje zážitek traumatu. Namísto přímé verbální práce se proto zaměřují na tělesné vjemy, mikro-pohyby a rytmus dechu, které postupně umožňují nervovému systému dokončit nedokončené obranné cykly (boj, útěk, zamrznutí) a navrátit se k přirozené rovnováze. Terapeut zde funguje jako bezpečný svědek a průvodce procesem návratu do ventrální regulace.

V psychoterapeutickém kontextu tak polyvagální teorie přináší nový jazyk pro popis vztahu mezi tělem a emocemi. Zatímco dříve byla pozornost zaměřena na interpretaci významu, nyní se akcentuje regulace – tedy jak fyziologický stav ovlivňuje schopnost cítit, myslet a jednat. Jak shrnuje Dana (2018), "bezpečí je klíčem k přístupu k celé naší lidskosti".

Polyvagální teorie v práci s dětmi a pěstouny

V oblasti práce s dětmi, zejména těmi, které zažily trauma nebo narušenou vazbu, má polyvagální teorie mimořádný praktický význam. Pomáhá porozumět, že chování dítěte – například útěk, agrese, mlčení nebo apatie – nejsou projevy vzdoru, ale strategie přežití. Jak uvádí Porges (2011), dítě reaguje ne vědomě, ale prostřednictvím svého nervového systému, který hodnotí svět podle míry bezpečí.

Pro pěstouny, terapeuty i učitele je klíčové rozpoznat, v jakém autonomním stavu se dítě nachází, a reagovat způsobem, který podporuje návrat k ventrálnímu okruhu. To znamená především klidný tón hlasu, pomalé pohyby, předvídatelnost a laskavé hranice. Dítě, které se cítí bezpečně, postupně opouští obranné strategie a začíná navazovat vztah (Dana, 2018; Perry, 2021).

Polyvagální přístup proto posiluje paradigma "co se ti stalo?" namísto "proč se tak chováš?". V praxi to znamená, že odborník sleduje, jak dítě přechází mezi jednotlivými stavy – ventrální, sympatickou a dorzální aktivací – a podporuje jeho schopnost tyto přechody zvládat. Tento proces se někdy znázorňuje jako tzv. "Polyvagal Ladder" – žebřík regulace, po němž se člověk pohybuje v závislosti na pocitu bezpečí. Cílem není zůstat stále nahoře, ale umět se bezpečně vrátit zpět.

Když pěstoun nebo terapeut chápe tento žebřík, může přirozeně reagovat: místo výčitek či trestů nabídne klid, předvídatelnost a svou přítomnost. Tím vytváří koregulační prostor, v němž se dítě učí, že vztah je bezpečný a že napětí může odeznít, aniž by došlo ke ztrátě kontaktu. Tak se obnovuje základní neurobiologická kapacita pro vztah – schopnost být s druhým a zároveň zůstat sám sebou.

Neurobiologické mechanismy koregulace a primát seberegulace

Neurobiologický základ koregulace je podpořen aktivitou zrcadlových neuronů, které usnadňují emoční naladění (attunement) a reflexivní imitaci druhého člověka (Dana, 2018). Tyto neurony umožňují nervovému systému dítěte či klienta nevědomě zrcadlit klidný, ventrální stav dospělého, čímž se neurofyziologicky podporuje přechod z obranných strategií (sympatikus, dorzální vagus) zpět do bezpečí. Z tohoto relačního mechanismu vychází klíčová praktická implikace pro terapeutickou a pečující praxi, která se často ilustruje metaforou kyslíkové masky v letadle: Pečující osoba musí nejprve zajistit vlastní seberegulaci (nasadit si masku), aby mohla efektivně koregulovat stav druhého (Dana, 2021). Neschopnost dospělého ukotvit se ve ventrálním stavu by totiž vysílala signály nebezpečí a narušila by tak neurocepci a koregulaci příjemce péče (Porges, 2011). Stabilita a klid dospělého tak představují základní neurobiologickou podmínku pro rozvoj, navazování vztahu a uzdravení (Porges, 2025).

Integrace a interdisciplinární přesahy polyvagální teorie

Polyvagální teorie (PVT) slouží jako neurofyziologická kotva pro několik klíčových terapeutických a vývojových modelů. Pojetí PVT hierarchické odpovědi (ventrální-sympatikus-dorzální) se komplementárně vztahuje k modelu Okna Tolerance (Window of Tolerance, WOT), který zavedl Daniel Siegel (1999). Zatímco WOT vizuálně popisuje optimální zónu kortikální integrace a emoční kapacity (stav regulace), PVT poskytuje fyziologický mechanismus, který vysvětluje, jak jedinec WOT opouští (přechod do sympatické hyperarousal nebo dorzální hypoarousal) a jak se do něj navrací (aktivací ventrálního vagu) (Dana, 2018). Dále se PVT silně protíná s prací Allana Schoreho (2003) na poli regulace pravé hemisféry (right brain regulation). Schore zdůrazňuje, že raná vztahová vazba (attachment) a emoční regulace jsou u kojenců zprostředkovány především prostřednictvím pravé hemisféry v reakci na neverbální signály pečující osoby (především mimiku, prozodii a rytmus interakce) (Schore, 2003). PVT toto tvrzení doplňuje a precizuje, neboť Systém sociálního zapojení je neurofyziologickým substrátem, který propojuje právě tyto neverbální pravostranné signály s ventrálním vagem, čímž tvoří integrovaný neurovědecký rámec pro pochopení dyadické (vztahové) regulace a vlivu traumatu na vývoj mozku (Porges, 2011).

Závěr

Polyvagální teorie představuje jeden z nejvýznamnějších mostů mezi neurovědou a psychoterapií. Vnáší do klinické i výchovné praxe hluboké porozumění tomu, že chování je výrazem fyziologického stavu, nikoliv vůle nebo charakteru. V terapeutickém vztahu se proto důraz přesouvá od interpretace k přítomnosti – terapeutova schopnost zůstat ve ventrálním stavu je sama o sobě léčivým faktorem. Stejný princip platí i v pěstounské péči či ve škole: klid a stabilita dospělého se stávají základem pro rozvoj dítěte.

Jak zdůrazňuje Porges (2025), neurobiologie bezpečí je základní podmínkou lidského růstu. Teprve když je tělo vnímáno jako bezpečné místo, může se rozvíjet mysl, tvořivost i schopnost milovat. Polyvagální teorie tak nepřináší jen nový model nervového systému, ale i nový pohled na lidskost samotnou – na cestu zpět k regulaci, vztahu a vnitřnímu klidu.

Polyvagální teorie přináší porozumění, že lidská regulace, vztahy a schopnost zvládat zátěž jsou hluboce zakořeněné v těle. Pochopením a podporou ventrálního stavu můžeme posílit odolnost, empatii i schopnost být s druhými – nejen v terapii, ale i v každodenním životě.

Literatura

• Dana, D. (2018). The Polyvagal Theory in Therapy: Engaging the Rhythm of Regulation. New York: W. W. Norton & Company.

• Dana, D. (2021). Anchored: How to Befriend Your Nervous System Using Polyvagal Theory. Boulder: Sounds True.

• Porges, S. W. (1994). Orienting in a defensive world: Mammalian modifications of our evolutionary heritage—a polyvagal theory. Psychophysiology, 32(4), 301–318.

• Porges, S. W. (1995). The polyvagal theory: New insights into adaptive reactions of the autonomic nervous system. Cleveland Clinic Journal of Medicine, 62(13), 22–26.

• Porges, S. W. (2011). The Polyvagal Theory: Neurophysiological Foundations of Emotions, Attachment, Communication, and Self-Regulation. New York: W. W. Norton & Company.

• Porges, S. W. (2025). Polyvagal Theory: Current Status, Clinical Applications, and Future Directions. Clinical Neuropsychiatry, 22(3), 175–191.

• Levine, P. (2010). In an Unspoken Voice: How the Body Releases Trauma and Restores Goodness. Berkeley: North Atlantic Books.

• Ogden, P. (2015). Sensorimotor Psychotherapy: Interventions for Trauma and Attachment. New York: W. W. Norton & Company.

• Perry, B. D. & Winfrey, O. (2021). What Happened to You? Conversations on Trauma, Resilience, and Healing. New York: Flatiron Books.

• Schore, A. N. (2003). Affect Regulation and the Repair of the Self. New York: W. W. Norton & Company.

• Siegel, D. J. (1999). The Developing Mind: How Relationships and the Brain Interact to Shape Who We Are. New York: Guilford Press.